K-pop | BTS

10. listopadu 2017 v 17:51 | Simix |  * K-pop *
Poznámka na začátek: Tenhle článek mám rozepsaný už tak půl roku, tak jsem ho jen dodělala... ani nevím, co jsem v něm pořádně psala... ! Rozhodně vím, že pod slovy některých písniček jsou odkazy na dané písničky a videoklipy (někam jsem přidala takové šipečky)
 

Po měsíci!

5. listopadu 2017 v 22:12 | Simix |  *Mini Diary*
Ačkoli se ozývám po měsíci, stále žiju, stále jsem blog nezavrhla.


Po měsíci vysoké školy se toho moc nezměnilo. Stále mi to přijde lehce jak

o sen. Vysoká škola? Jáj!
Když takhle sedím v MHD, napadají mě zpětně tyto myšlenky- Jestli to není všechno náhodou sen. Možná je to proto, že jsem nikdy dřív mhádečkem moc nejezdila, protože odtamtud, odkud pocházím trolejbus nejezdí. Autobus ano, ale většinou chodím po tom městě spíše pěšky. A možná mi to pořád přijde jako něco nového a neuvěřitelného. Nebo nevím. Každopádně nemohu říct, že bych nebyla zatím spokojená. Dobrý kolektiv stále přetrvává a škola je stále v pohodě. Uvidíme, jaké bude zkouškové, které se blíží.

Možná jen jedna věc se změnila. Od seznamovacího kurzu /seznamováku/ a nástupu na vysokou školu jsem chtěla být ve společnosti všech těch, co jsem poznala. Když jsem měla být jen chvilku sama, vyhledávala jsem společnost někoho z nich. Nezvládla jsem se na nic soustředit. Připadala jsem si dost extrovertně.
Posledních pár dní na mě spíš padá chuť být chvíli sama. Udělat si čas sama na sebe, věnovat se sama sobě. Dělat věci, co jsem dřív dělala - blog, seriály, psaní více deníku, čtení apod. Čeho je moc, toho je příliš. Padla na mě introvertní chvilka. Nevím na jak dlouho. Čeho je moc, toho je příliš. Vlastně tak přemýšlím, zda jsem extrovert nebo introvert. Možná něco mezi tím a nebo potřebuju od každého trochu. Samotu i společnost. Lepší je to nějak střídat. Nechci všechny, co jsem tu a na seznamováku poznala, zavrhnout a přijít o dobré kamarády. Mám je ráda a myslím, že oni mě taky. Potřebuju ale i chvilku osobního volna, jako teď :) (Byla by škoda, kdybych pak měla všech plné zuby, to bych pak nebyla ráda.)


Vychutnávám si podzim. Je to takové pochmurné a deprimující období, ale je na něm i něco krásného. Barevné listí, teplé čaje, kávy, čokolády, kapučínka (někdy nevím, jak se to přesně píše, takže pro jednou tak, jak se to vyslovuje), zabalení v dece, já nevím, co všechno. Podzim mi trašně připomíná The Walking Dead, který má zase nové díly.
Celkově každé období má na sobě něco krásného. Plno lidí mluví už o Vánocích, ale já nespěchám. Až to přijde, tak to přijde. Prvně si chci vychutnat krásy i negativa podzimu a pak to samé u zimy a Vánoc.

Jak jsem se tak vrátila zase od společnosti ke své maličkosti, začala jsem zase víc poslouchat hudbu z youtube a sledovat i korejské videoklipy, které jsem poslední dobou odložila stranou. Popravdě jsem teď dost poslouchala anglické písničky a korejštinu a K-pop jsem celkově odsunula.
Na podzim ráda poslouchám takové ty Indie/Folk/Chill/Autumn songs - rozumíme si? (viz na začátku článku).
Mezi to se dají zahrnout i nějaké korejské písničky.

Uvědomila jsem si, když už je řeč o Káčku, že mám už asi půl roku v rozepsaných jeden článek a další bych chtěla napsat, takže snad si tu na to najdu čas :)



"Musíš se mnoho učit abys poznal, že málo víš." - Michel de Montaigne



Za poslední dobu jsem viděla několik hororů. Za celý život jsem jich viděla jen pár, ale myslím, že to doháním a dokonce jsem viděla první dva díly Supernatural (dřív se o tom bavila Fiky s Lucíkem, ale v tu dobu mě to nějak nemotivovalo, dokud mi před pár dny nebyl puštěn první díl) :) Celkově mě ty horory ani neděsily a nějak mě začalo /opět/ přitahovat mystično a děsivo. K podzimu se to hodí... Taková představa mladé dlouhovlasé tmavovlasé ženy v bílých středověkých šatech ve tmě v lese mezi napadným listím.... ááj :3 :D Nebo prostě něco takvoého chápete...
jsem si třeba vzpomněla na The Vampire Diaries :3


Dlouho jsem nebyla ani nemocná, ale před pár dny mě to skolilo. Začalo to oslabením, bolením hlavy a celého těla, únavou, po dvou dnes se mi zpustila rýma a začalo mě trochu bolet v krku...

A jak se máte jinak Vy?



Vysoká škola? Vysoká škola.

6. října 2017 v 17:41 | Simix |  *Mini Diary*

Damstvo, panstvo, hlásím se Vám po týdnu vysokoškolského života


Popravdě? Víc jsem se těšila než měla obavy z neznámého. Jsem zklamaná? To rozhodně říct nemohu. Jako, je za mnou teprve jeden týden, uvidím, jak to bude pokračovat dál, ale teď zatím k tomu, co bylo teprve bylo.
Vlastně ani nevím, co napsat. Napsat všechno asi ani nepůjde. A naspat to stručně? No, nevím.

Ubytování (kolej)
V neděli večer jsem přijela s bratránkem na kolej, počkali jsme si na klíček a začali z auta na své pokoje nosit zavazadla.
Byla jsem docela uhnaná. Mám pokoj ve čtvrtém patře a ačkoli je tam výtah, využívala jsem shody. Poprvé jsem totiž vlezla do výtahu, zmáčkla jsem si čtyřku a po chvilce, když se pak otevřely dveře, jsem se objevila opět v přízemí. Radši jsem tahala ty věci po schodech. Nebylo toho zase tolik. Zbyla na mě stará skříň v chodbičce, protože spolubydlící už tam byly někdy dřív a měly novější skříně v pokoji zabrané. Další věcí, co jsem zjistila bylo, že se nepřipojím k internetu. Počítala jsem s tím, že tam bude třeba wifina, ale ne. K internetu se připojíte leda přes kabel a jakousi registraci. Ke všemu mám notebook, kam ani ten kabel nezapojím, takže se to bude muset řešit jinak. Jako socka jsem dřepěla u recepce a chytala tam wifinu, ale nebyla jsem sama a netrávila jsem tam pořád. Jsou i jiné způsoby.
Další věcí bylo, že jsme museli podepsat smlouvu, ale první den, nebo zkrátka p opříjezdu, tam byla děsná fronta a další dva dny ráno tam byla fronta taky, ačkoli menší. Šla jsem tam až v úterý ráno a frontu jsem si vystála.
To by byly takové ty negativní věci na začátek, protože jinak si nemohu na nic jiného stěžovat. Nebo to tak alespoň vnímám.
Na koleji se vyskytují dva druhy sprch a záchodů. Staré a nové. Třeba dvě spolužačky ve vedlejším pokoji mají tu starou verzi. Náš pokoj je vybaven novou sprchou a záchodem, takže krása. Pokoje vypadají také pěkné a spolubydlící, na tysi také zatím nemohu stěžovat.



Doprava, orientace v novém městě
První školní den jsem jela do školy s jednou ze spolubydlících, aspoň jsem omrkla, jak to tam funguje s MHD, protože já nikdy moc MHDčkem nejezdila. Obávala jsem se, že se v tomto městě nebudu ještě dlouho orientovat, ale stačilo den, pár hodin a šlo to samo. Když mi ten večer po příjezdu kamarádi z K4, která je jinde, psali, abych za nimi přišla, napsala jsem jednoduše, že ne, protože nevím, kde to je. Následující den odpoledne jsem to už věděla. Ještě tam pochopitelně neznám všechno, to chce ještě nějakou chvilku a všechno možná ani nepoznám, ale toto město se mi opravdu líbí. Trolejbusem jela zatím jen jednou jedinkrát sama, jinak vždy najdu někoho z koleje nebo ze školy, spolužačku nebo kamarádku, s kým jedu, protože máme společnou cestu. V úterý se nám teda s jednou spolužačkou stalo, že jsme se zakecaly a smály se a přeslechly a přehlédly jsme zastávku, kde jsme chtěly vystoupit, takže jsme to ke koleji měly pak zacházku. Běžely jsme a zpívaly jsme: Když nemůžeš, přidej víc ... Jela jsem totiž na kolej jen kvůli tomu, abych si umyla vlasy, vysušila si je a jela zase do školy. Stihla jsem to.

Škola, výuka
První týden byl, co se týče výuky, v pohodě. Byl pohodový. Přednášející a profesoři, učitelé, nebo prostě, jak jim říkáme nebo se jim má říkat, jsou milý a docela, zatím, přátelský. Nebo aspoň my máme štěstí. Plno jiných oborů muselo psát nějaké vstupní testy apod. My ne. Jsme rádi. Zatím jsme se hlavně představovali nebo hráli seznamovací hry. Byly jsme obeznámeny, co je to moodle apod. Už si máme něco přečíst, ale není toho moc. Jiné třídy mají úkoly a asi toho mají víc. Nebo nevím. Moje spolubydlící už od prvního dne seděla v učení. My teda ještě na učení nic moc nemáme, jen nějaké to čtení. Je to ale na internetu - prezentace a tak.. na tom moodlu a k tomu já na koleji neměla přístup, takže se na to podívám o víkendu. Ve škole jsem se zaregistrovala a přihlásila k wifině, ale neměla jsem sebou zatím notebook. Jinak bych se na to podívala asi tam. V úterý jsme museli jet kvůli praxím do nedalekého města. Je škoda, že nám neproplatí cestu. Zatím to byl ale víceméně výlet, protože jsme jen byly seznámeny s místy, kde budeme a pak jsme se dvěma spolužačkami byla na náměstí a v bistru. Je to tam pěkné. V pondělí jsem nestihla hodinu jogy, kterou jsem si zapsala navíc, kvůli kreditům. Přemdět před jogou mi končil ve 14:30 a joga začínala ve 14:30, ale nedošlo mi, že katedra pedagogiky je trošku dál. Naštěstí to není povinný předmět a asi na to tedy chodit nebudu, ale docela mě to mrzí. Uvidím, co se s tím dá třeba dělat, ale chtěla jsem mít nějaké cvičení nebo tancování, které bylo taky možné, ale hodně se mi tokrylo s jinými předměty. V úterý mám zapsaný navíc ještě sbor. Sbor jsem navštěvovala na základní škole i na střední a budu v něm pokračovat. Prvně to bohužel vypadalo také bledě, protože se to krylo s klavírem, který máme sice volitelný, ale povinně :D Vyučující klavíru ale netrvá na tom, aby byly přednášky a na hodině klavíru chce opravdu jen úplné začátečníky a ostatní mají samostudium. Nadiktoval nám lidové písničky, které po nás chce.


Vyřizování
Když jsme jely v úterý na ty praxe, tak jsem si aspoň zařídila "lítačku" aneb kartičku na MHDéčko, protože to bylo možné zařídit kousek od autobusového nádraží. Dala jsem za to 520 korun na tři měsíce, ale vyplatí se to a nemusím se zdržovat kupováním jízdenky. V pondělí, kdy jsme se spolužačkou hledaly katedru tělesné výchovy a pak jsme zjistily, že je úplně jinde, tak jsme si aspoň zařídily ISIC kartu, když už jsme tam byly. Nač tam jezdit znova, když už jsme tam byly, že? A z důvodu, že jsme jogu stejně nestihly a nemělo cenu tam už jezdit, tak jsme vytáhly kamaráda ze seznamováku do čajovny a dorazila i kamarádka ze seznamováku. Každý z nás potřboval něco zařídit a tak jsme tam třeba chodily společně a zařídily jsme si to rovnou také, nebo jsme tam pak šly jindy no. Například ještě na studijním oddělení takové oranžové studentské kartičky na vlak (autobus). A ani ještě nevím, co se zařizovalo, nebylo toho tolik. Zjistit, jak to chodí na menzách, nabít si ISIC kartu, abych měla na jídlo apod.

Kolektiv
Zatím bomba. Nestěžuju si. Znám ty lidi tak týden, některé dva týdny, ještě ze seznamováku a já je prostě žeru. Jako časem se to může změnit. Víc se poznáme, polezeme si na nervy, pohádáme se apod.,ale doufám, že ne. Uvědomuji si, že mám teď strašně velké množství kamarádů. Lidi ze střední, ze ZŠ, z rodného města apod. S některými už nejsem tolik v kontaktu, ale třeba mi v úterý volal spolužákze střední a potěšilo. Zjistili jsme, že máme stejné číslo pokoje ve stejném patře. On je na ale na vysoké ve Zlíně.
Mám chuť s těmi novými lidmi trávit čas, bavit se s nimi a jsem vždy potěšená, když je potkám. Jsou třeba z jiné školy, nebo hlavně jen z jiního oboru, ale potkáváme se. Kdo ví, jestli z toho tak vedle budu i nadále. Ono časem se to trochu usadí a budu to brát nějak normálněji. ALe zatím ty lidi mám spíš ráda než nerada.
Spolužačky s kterými chodíme všude možně a něco zařizujeme, bavíme se, řešíme, kamarádi a kamarádky z jiných oborů, co jsme poznali na seznamováku, spolubydlící, kamarádi z koleje... těch spíš moc ještě není.
Hlavně se bavíme ti, co jsme se poznali na Seznamováku. Jsem ráda, že jsem na Seznamováku byla. Od té doby se zatím jenom scházíme, potkáváme a bavíme i když jsou jinde na koleji, na jiným oboru a tak. Asi se už docela opakuji.
Ale tak... je to teprve první týden no. Uvidíme, jak to bude pokračovat.

Přijde mi, že máme víc volného času, než školy. Vždy jsem se učení nějakým způsobem věnovala... ale teď jak mám hlavu plnou těch nových lidí, tak to učení nějak nevnímám. To se snad ještě doufám změní. Není toho zatím moc. Nějak se do otho zaběhnu :)

Co Vaše školní a pracovní životy?

SIMIX
 


Minulost vs. budoucnost

30. září 2017 v 20:20 | Simix |  *Mini Diary*


Poslední dobou mi přijde, že věci, které se mi v minulosti staly, byly nebo jsou jen pouhým snem, že se vůbec vlastně asi opravdu nestaly. Ještě nedávno jsem si pamatovala, ale teď jakoby všechno z minulosti byla jen mlha nebo pouhé útržky v mlze. Jako bych žila jen přítomností... a budoucností. Jakoby minulost vlastně ani nebyla. Moje živé vzpomínky někam zmizely. Kdyby někdo chtěl, abych jim převyprávěla tu a tu událost, řekla bych možná jen jednu situaci ze sta. Možná taky ne, možná víc. Vlastně bych pomalu ani nevěděla, jestli to byla skutečnost, nebo pouhý sen.

Nikdy jsem nechtěla na nic zapomenout. Ani maličkosti. Proto si už od malička, asi od třetí třídy, píšu deníček. Už mám několikátý. Přišlo asi období, kdybych si mohla pár z deníků přečíst a připomenout si. Nebo nechat v mlze? Třeba někdy později. Jako samozřejmě, že si pamatuji...něco, to by bylo jako nemít identitu. Znám svůj život.

Takhle jsem se podívala do zrcadla, usmála se a vyplázla na sebe jazyk. Jen tak. Prostě jen tak. Uvědomila jsem si jednu věc, na kterou jsem dávno zapomněla. Vzpomněla jsem si na velkou rýhu přes celou šířku mého jazyka a řekla jsem si, že to nemůže být ani možné, že jsem tam vůbec někdy nějakou měla. Vzpomněla jsem si na to, že jsem asi před víc jak rokem neměla sice rovnátka, ale oblouček na horním patře. Bolelo to. Byli jsme na horách na chalupě a já jedla jen krupičnou kaši a ležela, jak to první dva dny bolelo. Šišlala jsem. To je jenom příklad. Nevzpomněla jsem si na to dlouho... na tu drobnost.

Hodně lidí říká, že čas utiká a že tohleto a támhleto strašně rychle uteklo. Také jsem to tak dřív vnímala. Teď to spíš vnímám tak, že to uteklo tak jak mělo. Ani ne rychle, ani ne pomalu, ale že to bylo prostě už docela dávno. Kdo ví, jak to budu vnímat dál?



Posledních pár dnů chtěl jeden člověk, kterého znám sotva týden, abych mu napsala něco konkrítního o své minulosti. Proč bydlím tam, kde bydlím, proč nebydlím tam, kde by jiní bydleli. Nechtěla jsem mu to napsat a ani nenapsala. Proč? Z části proto, že mu do toho nic není, z části proto, že jsem si nemohla nějak vzpomenout. Vlastně, kdyby se nezeptal, skoro se mi to ani nevybaví. Ještě před rokem bych o tom dovedla živě vyprávět. Už jeto ale pryč.



Ne, že bych zapomněla, co se celý můj život dělo, nebo na nějaké lidi, to vůbec, ale už se prostě odehrávají jiné věci a to, co bylo, je to v mlžné představě. Třeba se mi to časem opět více vybaví. Možná po přečtení mých zápisků v deníku, protože jsem schopna psát dost detailně. Ale jakoby s čím dál více zážitky a věcmi, které poznávám, se všechno ostatní dávalo do hustší mlhy. Jakoby ty nové věci vytlačovaly ty staré. Možná se tomu říká čas a možná špatná paměť :D A možná je to jen tím, že teď spíš myslím mnohem více na svou budoucnost než minulost. Na to, že zítra jedu už na kolej, na to, že jsem na seznamováku poznala plno lidí a znova se s nimi uvidím, na to, že budu vysokoškolačka, že to v pondělí začne a že si budu muset zvyknout na něco nového. Zorientovat se tam, kde to neznám. Jakobych začínala opět nový život. Prostě co se stalo, ať už krásné nebo špatné, nechat za sebou. Žádné myšlenky o tom, že čas utíká a já starnu a jdu na vysokou. Nikdy jsem neměla moc ráda změny, loučení, odcházení, ale asi jsem na to připravená víc, než kdy jindy. Myslím na to, co bude, ne co bylo, jako dřív. Možná se jen těším na vysokoškoský život a vytlačuji to staré. Možná nakonec budu na minulost ještě ráda vzpomínat. (Na nějaké věci ani nepochybuju.) Akorát ...těším se na to, co mě čeká... ale klid milý čase, utíkej ladně, utíkej v klidu, pomalu a tiše. Všechno má svůj čas. :) Už lehce myslím na práci s dětmi, na cestování a podobně. Třeba až to všechno přijde, budu zklamaná, ale třeba ne. Třeba vše bude fajn. (Pozitivita je velice důležitá).

Možná je to jen takové období, ale je lepší se na něco těšit, než truchlit nad tím, že něco, co bylo, už není. Jak jsem to mívala někdy dřív. Když se člověk má na co těšit, nemyslí na to, jak ten čas utíká rychle, možná i naopak.

Vše, co jsem tu naspala. Nevím jistě, jestli je to tak všechno správné, ale já jsem prozatím docela spokojená.
Taky jsem nechtěla těmito slovy a větami říct, že odepisuju lidi, které jsem znala dřív, nebo které znám delší dobu. Naopak, jsem zvědavá na budoucí dny s dotyčnými, pokud budou společné, pokud se nepřeruší kontakt. Toto by mi bylo dřív asi mnohem víc líto, než to beru teď. Ještě nedávno. Zkrátka jsem asi otevřená novým věcem a dnům. Lidi se mění. Když jsem v deváté třídě brečela, že nechci odejít. Bála jsem se změny, nových věcí. Strach z toho, co mě čeká. Byla jsem na něco zvyklá a možná jsem se cítila tak i víc bezpečně. Zpětně vím, že je to správné a že člověk musí jít dál. Možná jsem jen odvážnější. Nové věci přináší nové zážitky, nové problémy, nové překážky, nové hledání směru, cesty.



Plno z vás to má tak, jako jsem to měla dřív já, ale chci říct, nebojte se. Nebojte se nových lidí a věcí. Jste na nové škole? Přistěhovali jste se do nového města? Máte blbý pocit, že něco opouštíte... taky jsem měla.




Ok ... začala hrát písnička

Christina Perri - A Thousand Years

a já začala vzpomínat. Kdybych psala tag o písničkách a byla otázka, jaká písnička tě přiměje vzpomínat, tak asi tahle.
Ale i tak...

SIMIX

Seznamovací kurz

25. září 2017 v 18:47 | Simix |  *Mini Diary*
Tak jsem zpět ze seznamováku živá a vlastně i zdravá. Jen mě nehorázně bolely lýtkové svaly (kdybyste mě tam viděli, tak byste se tomu ani nedivili) a měla jsem divný pocit v krku (kdybyste propařili tři noci a byli tři dny v kuse v takové kose, taky byste se nedivili).
Podle komentářu u minulho článku většina z Vás pochopila, že to bude jen na jeden den - jakýsi výlet, ale ne. Bylo to na tři noci. Takhle to stálo víc za to.
Ani tady snad nemůžu napsat vše, to by ani nešlo, ale trochu Vám to přiblížím.


Babička mě dovezla na Vranovskou pláž, kde se seznamovací kurz konal. Na webovkách bylo, že tam máme být ve dvě hodiny. Byly jsme tam o něco dříve, ale i když se přiblížila druhá hodina, nikdo tam vlastně nebyl. Bylo nám to už docela divné. Objevila se tam ale jedna holčina se spacákem, se kterou jsem pak trávila další chvíle. Od ní jsem se dověděla, že nám přišel e-mail o tom, že máme přijet až kolem třetí hodiny. Když přišli instruktoři, dali nám klíče, stravenky/lístky na snídaně a večeře, jakýsi studentský časopis, měly jsme něco podepsat a šlo se k chatkám. Zjistila jsem, že se ta holčina narodila ve stejný den i rok jako já, takže trochu šok a překvapení. K naším chatkám nás vedla instruktorka a instuktor a ptali se nás, jestli nechceme něco vzít. Nechtěla jsem, tak mi instuktor vzal aspoň spacák. Vtipné pak bylo, když ukazoval, jakou chatku má ta holka a ten můj spacák držel stále v ruce a já nemohla jít dál k chatce, kde jsem měla být ubytovaná já (chatka číslo 1, Tobogán - každá "osada" chatek se jmenovala jinak, jedné tam začali říkat Ghetto). V chatkách byla docela dost zima. Šla jsem k chatce za tou holkou... budu psát D., protože psát ta holka, se mi nelíbí. Je to takové nezehké :D No takže, šla jsem za D. a pak jsme byly u mě v chatce a povídaly jsme si, dokud nepřijeli ostatní autobusem z ČB. Celkově přijely čtyři autobusy, ale než přijel ten psolední, tak to trvalo. Byla jsem zvědavá na své spolubydlící, ale ty nebyly stále nikde a tak jsem trávila čas s D. s její kamarádkou, kterou znala přes net a dalšími holkami. Sedělo se, bavilo se, holky si přivezly vlastí alkohol, dávaly se instagramy, jedna slečna hrála na ukulele. Párkrát jsem se byla podívat na svojí chatku, zda tam někdo už není. Byl jeden klíč a tak jsme neměli zamykat, dokud tam nebudeme všichni, abychom se tam měli jak dostat. Těsně před tím, než jsme šli všichni na místo srazu, kde měl začít jakýsi program, jsem se byla podívat na chatku. Byly tam dvě holčiny a hned jsem se s nimi představila a na sraz šla s nimi. Od té doby jsem většinu času trávila s nimi, hlavně s jednou z nich. Program byl takový, že se udělaly fotky, rozdělilo se do skupin, rozdaly se takové ty náramky, jaké míváte na party a šla se hrát seznamovací hra v kroužku. Úplně stejnou jsme hráli i když jsem byla na adapťáku před nástupem na střední školu. Jde o to vymyslet přídavné jméno začínající na písmeno vašeho jména a pak to jen opakují ti vedle vás a nabalují se na to další a další jména. Příklad: Já jsem obří Ondra. Tohle je obří Ondra a já jsem slepá Sára. Ahoj obří Ondro, slepá Sáro já jsem velká Vanda... popravdě tam nikdo takový nebyl, nebo alespoň v naší skupině ne, ale je to jen příklad. Někdo vymyslel něco rozumného a normálního, ale dost začali vznikat i různá nadržená slova, teda hlavně u několika kluků, jinak ne. Další den se na to začalo nabalovat i další slovo. Dost se mi líbilo třeba: Medová Mája s medem, tekutý Tomáš s tekutinami, pekelná Paloma s pádlem a nebo májová Majka s májkou. Já byla slizká Simča se slinou. Ne že by mě nenapadlo nic lepšího, ale podobné věci se prý dobře pamatují. A taky že jo, dalších pár hodin a dnů jsem slýchala podobné věci jako třeba: "Jéé, já vím kdo jsi, ty jsi slizká Simča." Myslím ale, že to od teď nějak zkrátím, protože mi dlouho zabralo sestříhat video, protože včera, když jsem přijela se mi smazalo a tak jsem ho dnes dělala znova. Hned potom se šlo na večeři. Večeře nebyly špatné, pití jsme si museli kupovat. Oběd jsme si vždy museli zamluvit při dopoledních hrách/meetingu. Poprvé jsem oběd měla, ale 115 korun za oběd se mi dávat nechtělo, takže jsem se další den zařídila jinak. Také byl na výběr program, ale plno věcí bylo ve stejný čas. Například výlet na zámek Vranov, swing jump, degustace vín, bumperball, painball, šlapadla, stolní hry apod. Byla jsem na zámku, ale stihli jsme se podívat (ta skupinka, co byla na zámku) i na swing jump, zumbu a taky jsem si já a dva kluci, teďjiž kamarádi, skočily :D Mě ten den ale bolely už tak strašně lýtka a byla jsem unavená. Ale i tak jsem vydávala dost energie bez problémů. První diskotéku jsem tancovala jak utržený divoch se řetězu. Rozjížděla jsem to zbytečně moc. A pak další den výšlap na ten zámek tomu nepřidal. Ujela nám loď, kterou jsme měli jet, protože fronta na oběd byla děsně dlouhá a vyrazili jsme déle. Aspoň jsme ušetřili padesát korun. Hráli jsme na chatce Vodopády (nebo jakže se to jmenuje) a Nikdy jsem. Spolubydlící tam měla i Jelly Beans. Zkrátka jsem poznala dost lidí a ačkoli je znám pár dnů, jaksi jsem si je oblíbila. I ty, kteří byli otravní a třeba to zkoušeli na více holek. Nechci nikoho urazit, ale mě, ale třeba i pár dalším to tak připadalo. I tak jsem si je oblíbila a už se na ně těším. Ačkoli nebudeme ve stejné třídě, budeme se potkávat. Byla tam sranda a padaly fakt super hlášky, které bych si nejraději někam zaznamenala, ale neměla jsem kam. První den chtěla spolubydlící otevřítvíno, ale neměla vývrtku a tak to zkoušela klíčema. Zkoušela jsem to taky a dokonce o kliku... zatlačit to. Nešlo nám to, tak jsme šli k sousední chatce, kde venku sedělo několik kluků a pár holek a jeden se toho ujal. Zkoušel to nožičkou od židličky, ale místo toho, aby zarazil korek, rozbil lahev. Prostě bylo plno způsobů jak jsem se tam s některými poznala. Nebo jakože způsobů... situací... nebo jestli chápete. S někým u tancování, s někým přes seznamovací hry, s některými prostě "ahoj já jsem .. a ty?" apod. Třeba jsme se tři holky seznámily s bubeníky z akce, na které jsme ani moc dlouho nebyly. Jen na začátku a pak jsme šly na chatku. Spolubydlící pak chtěla akorát pak koupit víno a nevěděla kde a náhodně jsme zastavili je, když si sklízeli náčiní do auta a šli s námi, takže jsme se bavili a pozvali nás na pokec a skleničku i do své chatky. Nebyla to chatka jako jsme měli my, ale fakt lucusní a bylo v ní teplo... záchod, kuchyňka... jakýsi mobilní domek a ačkoli se pánům moc nechtělo, objevili se i na diskotéce. Říkaly jsme jim totiž, že tam budeme a ačkoli jsme s nimi hráli taky Nikdy jsem, už jsme se chystali pryč. Díky nim plno z nás má svíticí náramky, které už dosvítily no. Jeden z nich se mnou pak i tančil a povídal si. Zkrátka kde poznat větší skupinku lidí, než na takovémhle seznamováku. Až na tu hroznou zimu to bylo super.
Taky mě dost pobavil a překvapil jeden týpek, co za mnou přišel se slovy: "Nemohla bys mi pomoct.... najít cestu....." a rozhlížel se, takže jsem řekla: "Támhle jsou schody," jenže v tom okamžiku řekl "k Tvému telefonnímu číslu." Bylo to takové miloučké a vtipné, ale řekla jsem, že ne a on pak nechápal, co na tom nefungovalo. Dokonce z automatu vytáhl takovou plyšovou opičku, který nikomu jinému nešla předtím vytáhnout. Už jednoho plyšáka od jiného kluka z onoho automatu mám, ale pak se mě ptal, co chci ještě a já řekla, že tu opičku, ale nešlo jim to... a pak, když už byla venku, jsem si ji ani nevzala. Ale vzali jsme ho s kamarádkou, s kterou jsem tancovala na něco k pití. Jakože toho týpka, co má originální nápady na žádosti o telefonní číslo :) Asi jsem byla na hodně kluků tam docela ostrá nebo spíš odtažitá, ale nebylo to proto, že by nebyli třeba hodní, hezcí nebo originální. Někteří jo. Jen jsem si držela takový odstup, když je moc neznám. Jen u těch, u kterých jsem viděla, že se necpou ke každé holce, že se s nima dá i normálně bavit nebo tancovat, že jim nejde jen o jedno a podobně, tak jsem jim byla otevřenější. Takový byli asi tři ... možná čtyři. :) Někteří nás pozvali i na panáka. Poslední noc byl i ohňostroj.
Taky se mi povedlo poslední den někam zastčit ony polopenzní stravenky a protože mi nechtěli dát večeři bez toho, šla jsem za instruktory a ty ještě jedny měly.
Co víc napsat? Asi bych si vzpomněla, ale myslím, že to stačí. Jsem zvědavá na vysokoškolský život.
Včera i dnes mám takovou nostalgickou náladu... dnes víc.


VIDEO

Pozn.: Máte dvě možnosti. Buď mi na video hoďte like a nebo si hoďte nohou do éteru... éj!
Smějící se Nevím, jak mě to napadlo, ale líbí se mi to... Nevinný

Tak se mějte :)

Další články


Kam dál