Duben 2013

36. část

22. dubna 2013 v 17:26 | Simix |  *Příběh*
Od té doby, co jsme byly u Toma na pokoji poprvé, uběhlo několik dnů. Nejvíce mě trápilo, že je stále v bezvědomí, ale jeho stav se zlepšoval. Chodila jsem za ním každou chvilku. Naštěstí jsou prázdniny, takže mě nic neomezovalo. Zblížila jsem se víc s Tomovou mamkou. Když za ním jela do nemocnice, dala mi vědět a nabídla mi, jestli nechci jet s ní. Když jsme se blížily k nemocnici, měla jsem čím dál věští obavy. Tomova maminka zaparkovala před nemocnicí a vystoupila. Jenže já ...... já zůstala sedět v autě. Nevím, asi jsme se zamyslela tak hodně, že jsme si neuvědomila, že jsme dorazily k nemocnici. Vystoupila jsem a Tomova maminka mě objala. Obě jsme na tom byly těžce. Asi nejhůř, ze všech, co Toma znají. Málem jsem se rozbrečela, ale řekla jsem si, že nebudu brečet. Řekla jsem si, že kvůli Tomovi musím být silná. Vždyť oň je na tom špatně a lituju se tu! Vešly jsme do nemocnice a výtahem vyjely do patra, kde měl Tom pokoj. Bylo mi jasné, že bude stále v bezvědomí, že si s ním nebudu moct popovídat z očí do očí, ale zase jen tak mluvit do jeho spícího "já". Taky jsem si byla jista s tím, že už nepotkám Adama, ani Petru, protože byli už propuštěni domů. Sestra, procházejicí kolem, nám otevřela dveře Tomova pokoje.
"Než vejdete, musíte se psychicky připravit," řekla nám a já se bála, co se stalo i Tomova matka se polekala. Vešla rychle dovnitř, aby viděla, co se stalo s jejím synem. Tom tam ale bezvládně ležel, jako vždy. Sestřička zavřela dveře a mys taále nechápaly její slova. Přistoupily jsme blíže k Tomově posteli. A najednou s unaveným úsměvem otevřel oči. Já strnula leknutím a překvapením. Obě jsme měly radost a chtěly jsme ho objemout. Chytla jsem ho za ruku, ale tiše zasténal. Ruka ho bolela. Hned jsem chtěla slyšet, co se mu přesně stalo a proč si na sebe nedával pozor! Ale musely jsme ho nechat odpočívat. Jenom jsme mu říkaly, že jsme tu pravidelně byly a kontrolovaly ho. Každým dnem jsme čekaly, že se probudí, a že jsme byly spokojené za každé změny k lepšému stavu. Po nějaké době přišel doktor a vyprovodil nás s větou na rtech.
"Tomáš musí odpočívat, přijďte zase jindy," řekl a usmál se. Vyšel s námi z pokoje a začal rozebírat Tomův stav.
Rány se postupně zacelují, ale ještě si bude muset delší dobu v nemocnici poležet. Je unaven a jeho tělo je bezvládné a slabé. Muejí zjistit, jestli neprodělal nějaký šok, nebo trauma a zda má paměť v pořádku. Tato slova byla jako břitva, ale tentokrát jsme nastupovala do auta s lepší náladou. S pocitem, že se Tom probudil! Jediné, co mě děsilo byla jeho paměť, protože se na mě díval chvílemi divně. Občas se na mě usmál, občas se na mě nechápavě podíval, aniž bych něco řekla. Doufám, že vše dobře dopadne.
Doma jsem se osprchovala a šla spát, abych byla na další den silná, už jsem se za Tomem těšila.